Představte si banální situaci. Dovolená třeba v Chorvatsku, vaše děti si staví hrad z písku, a protože je to jejich první pobyt u moře, slíbili jste babičce, že jí všechny ty skvělé momenty a nadšení vašich ratolestí pošlete. Jak se poprvé koupou, jak utíkají před vlnou, jakou mají radost. Pár fotek. Přes aplikaci, protože máte data.
Ale pozor, můžete být vyhodnocení jako predátoři, možná pedofilové. Nejprve robotem, potom lidmi. A fotky vašich dětí se dostanou do evropské mašinérie, kde budou procházet rukama mnoha cizích lidí.
Návrh Evropské komise, který má mířit na větší ochranu dětí proti sexuálnímu zneužívání, pro provozovatele sociálních sítí či komunikačních aplikací má bohulibý záměr. Ale v praxi znamená povinnost monitorovat fotky, zprávy, videa a vůbec celou komunikaci online.
Veškerou naší komunikaci. Osobní, intimní. Je to jako byste museli posílat všechny dopisy rozlepené. Pokud bude existovat podezření na zneužívání dětí na konkrétních fotografiích, videích či v části konverzace, přezkoumá ho evropský byrokrat, aby se k policii nedostávaly fotografie, které monitoring zachytí omylem.
To omylem je výmluvné. Podle Švýcarské federální policie je chybovost automatických filtrů až 87 %. Pouze zbývajících 13 % procent nahlášeného obsahu je pro kriminalisty relevantní.
Ale hlavně: Problematické je samotné slídění a státní sledování, které z nás všech dělá sprosté podezřelé. Nechceme, aby nám cizí lidé poté, co to chybový robot nahlásí, nahlíželi do soukromí.
Kolik lidí se bude věnovat nesmyslnému monitoringu a na skutečné zločiny nebudou mít kapacitu?
Kolik z těch lidí se může dopustit zneužití takového slídění?
Kolik fotek bude ze sextingu mezi dvěma nezletilými, který policie také prověřuje jako trestný?
Opravdu nemáme jiné nástroje než prostě sledovat úplně všechno - například dobrovolné bezpečnostní pojistky v aplikacích a vzdělání k digitální gramotnosti mezi dětmi na prvním stupni?
Nepoužívají podobné systémy totalitní režimy? Samé otázky.
Jakub Michálek - poslanec
