Můj první den revoluce – demonstrace na Svoboďáku

V pátek 17. listopadu jsem po práci odpoledne betonoval věnec nad zdivem třetího podlaží svého rodinného domu. Práce na stavbě mi už rok zabírala veškerý volný čas.

Večer jsem, jako obvykle, poslouchal Hlas Ameriky. Dozvěděl jsem se o rozehnané demonstraci studentů v Praze. Nebylo to zas tak nic zvláštního. Na začátku roku 1989 už bylo demonstrací v Praze několik. Napětí ve společnosti rostlo, občanskou neposlušnost odstartoval „Palachův týden“ na začátku roku, kdy se opakovaly demonstrace v Praze. V Brně, kde jsem tehdy bydlel, se nedělo nic. Přesto na jaře vláda přijala celou řadu opatření zpřísňující tresty za „občanské nepokoje“.

O různých ranních domovních prohlídkách a zatýkání se tehdy člověk z oficiálních československých médií nic nedozvěděl. Informace jsme však měli. Nejaktuálnější zprávy byly zakončovány obvyklým: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“. Jo Vídeň. O tom, že se mi snad jednou v životě podaří získat devizový příslib a podívám se do Vídně, jsem pouze snil. Bez devizového příslibu tehdy nebylo možné vycestovat na západ. Já o devizový příslib žádal každý rok, ale nikdy jsem jej nezískal, a bylo značně nepravděpodobné, že jej kdy získám.

Druhý den, v sobotu, jsem zase pracoval na stavbě. Se sousedem, který taky stavěl, jsme dali řeč. Soused říká: „Vypadá to, že bolševik mele z posledního, už to nemůžou udržet, všude se to sere.“ Já nebyl takový optimista. Pamatoval jsem si červnové záběry z ORF, na kterých do demonstrantů v Číně najížděly tanky. Myslel jsem si, že větší nepokoje budou českoslovenští komunisti řešit stejně.

V sobotu a v neděli už jsem na ORF sledoval záběry z pražské demonstrace. Na Hlasu Ameriky mluvili o připravované stávce pražských studentů. Přesto jsem vývoji situace nepřikládal valný význam.

Učitelé na rozcestí

V roce 1989 jsem měl dva pracovní poměry. Učil jsem fyziku a informatiku na základní škole, k tomu jsem současně učil i didaktiku fyziky na brněnské universitě. Studenti za mnou chodili na výuku do prostor základní školy.

V pondělí ráno jsem standardně přišel učit. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo cokoliv zvláštního dít. Celkem mne proto překvapilo, že na mne v učebně čekali pouze dva studenti. Toleroval jsem sice neúčast (prezenční listiny jsem v rozporu s předpisy university nevedl), ale na mé hodiny většinou chodilo alespoň patnáct studentů.

Jeden ze studentů mne oslovil: „Pane doktore, my stávkujeme, doufáme, že se přidáte taky.“

Nesměle jsem po krátkém zaváhání přikývl. Plně jsem si uvědomoval jakési odhodlání, které z těch studentů vyzařovalo. Už to oslovení mě šokovalo. Tehdy bylo standartní oslovení, které jsem slýchal - „soudruhu doktore“. Oslovení „pane“ jsem znal jen z prvorepublikových filmů pro pamětníky.

Předložené prohlášení studentů jsem podepsal a byl jsem smířen s tím, že mne čeká práce v brněnském dopravním podniku.

Studenti však nedali pokoj. Ihned mi do rukou strčili další tři výtisky prohlášení a řekli, ať to nechám podepsat od ostatních učitelů na příslušné základní škole. Papíry jsem si vzal a znovu přikývnul. Studenti odešli a já zůstal stát v prázdné učebně s těmi prohlášeními.

Ve škole byl v pondělí 20. listopadu klid, ve třídách ještě probíhala výuka první vyučovací hodiny a já přemýšlel co teď. Požádat přímo některého z kolegů o podpis takového dokumentu mi připadalo příliš šílené. Proto jsem se tiše vplížil do sborovny a jeden výtisk příslušného prohlášení jsem umístil připínáčky na nástěnku školní odborové organizace.

Ve sborovně se do mne ihned pustila předsedkyně ZO KSČ, společně s předsedkyní ROH. Že co si to dovoluju atd. Napadly mne zcela veřejně, před ostatními kolegy. Starší kolegyně se zvídavě zeptala, jaké prohlášení, že jsem od studentů přinesl. Žádné prohlášení totiž neviděla, protože je z nástěnky „kdosi“ sundal. Vytáhl jsem tedy další papír (naštěstí mi studenti dali tři), přečetl jsem ho a před přítomnými jej podepsal. Už mi bylo všechno jedno. To je taková moje vlastnost, čím víc na mě někdo tlačí, tím více vzdoruju. Vyzval jsem k podpisu i další, ale bylo vidět, že je to pro ně trochu „silné kafe“. Řekl jsem, že si prohlášení nechám u sebe. Pokud ho chce někdo podepsat, tak mě najde v kabinetu matematiky. Ještě jsem si vyslechl pár poznámek o nevděčných mladých, že toho budu setsakramentsky litovat, že mě to bude hodně mrzet.

Během dne za mnou přišly dvě kolegyně a prohlášení podepsaly. Obě to měly už dávno „kádrově rozlité“. Děti obou učitelek nedávno emigrovaly na západ. Od nich jsem se také dozvěděl, že se v 17.00 koná na náměstí Svobody demonstrace. To mi kupodivu studenti neřekli, možná to ráno ještě nevěděli.

Svobodné Náměstí svobody

Práce nám končila někdy po čtvrté, se zmíněnými dvěma kolegyněmi jsme na demonstraci s očekáváním s předstihem vyrazili.

Kolem půl páté 20.11.1989 jsme vystoupili z tramvaje u hlavního nádraží v Brně. S oběma kolegyněmi jsme se vydali tehdejší Třídou vítězství (dnes Masarykova) vzhůru k náměstí Svobody.

V ulici bylo neobvykle rušno, lidé proudili ulicí oběma směry. Všimli jsme si přibývajících skupinek příslušníků VB. Asi v polovině ulice vystupovali ze skříňového náklaďáku „helmuti“. Poprvé jsem je viděl naživo, zatím jsem je znal pouze z televizních záběrů ORF. Jedna z kolegyň se po chvíli omluvila, že musí ještě něco vyřídit, zřejmě se vyděsila.

Na náměstí už se tvořily početné hloučky. Lidé na sebe vzájemně rozpačitě pokukovali. Asi nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Prostě jen tak přišli, jako já. Zvědavě jsem obkroužil náměstí a zjistil, že jsou dvě ulice zataraseny příslušníky VB. Za jejich zády jsem uviděl hasičská vozidla. Byla celkem zima a při představě mokra mi běhal mráz po zádech. Zvědavost však byla silnější než strach.

Zaslechl jsem nějaké vzdálené skandování, přicházelo z nějaké boční ulice. Najednou začal od kostela u sv. Jakuba proudit na náměstí početný dav. Šli z nějaké fabriky, Královopolské strojírny, či Zbrojovky. Během pár okamžiků se dav téměř neprodyšně zahustil.

Hučení davu ztichlo a bylo slyšet, že v dolní části náměstí někdo mluví, čte nějaké prohlášení. Nepodařilo se mi příliš přiblížit, nechtěl jsem se bezohledně prodírat davem. Nerozuměl jsem ani slovo, ale snažil jsem alespoň něco zaslechnout, stejně jako ostatní. Davem se šířila tichá pošta. Po chvíli jsem uslyšel jakési skandování. Znělo to jako: „Hu, hu, huhuhu“. Napínal jsem uši, až jsem rozeznal: „My chceme svobodu!“

Začal jsem křičet taky, všichni začali křičet. Prvních pár výkřiků bylo rozfázovaných, ale najednou se vše úžasně sladilo. Náměstím Svobody to znělo nádherně.

Analýza RIA (Regulatory Impact Assessment) predikuje ekonomické dopady legalizace v ČR na základě dat z Uruguaye, Kanady a USA, kde je marihuana již legální. V uvedených zemích z legalizace plynou už několik let příjmy veřejných rozpočtů a došlo k úsporám v oblasti vymáhání.

pokračovat na pirati.cz (PDF dokument)

Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti ve své nejnovější výroční zprávě uvádí, že marihuanu v jakékoliv podobě za poslední rok konzumovalo 22 % mladých lidí do 35 let a přibližně 10 % všech obyvatel ČR. V absolutních číslech to tedy znamená, že v České republice je přibližně 200 000 lidí, kteří pravidelně užívají marihuanu. Konopí čistě pro léčebné účely užívají dvě až tři procenta dospělých, tedy asi 200 tisíc osob. Počet užívatelů léčebného konopí při léčbě roste s věkem. Nejvyšší počty jsou ve věkových skupinách 55 až 64 let a zejména pak 65+. Od ledna 2022 platí nové, výhodnější zákonné podmínky pro zemědělce pěstující léčebné konopí i pro jeho uživatele. Došlo především ke zvýšení povolené složky THC u technického konopí z 0,3 procenta na 1 procento. Uvolněné podmínky by měly snížit cenu konopí na trhu, čímž dojde i k úsporám ve veřejném zdravotním pojištění. Léčebné konopí je pacientům propláceno z 90 procent.

Marihuana je běžně dostupná a je součástí životů mnoha lidí. Proto zastávám názor, že kromě již platné dekriminalizace by mělo dojít k její částečné legalizaci. Proč? Protože marihuana není nebezpečnější než alkohol a tabák. Navíc v některých státech USA již k legalizaci marihuany pro rekreační účely došlo a zkušenosti jsou veskrze pozitivní.

Historie legalizace a dekriminalizace marihuany v USA sahá až do 70. let 20. století, ovšem za speciální zmínku stojí otevřený dopis prezidentu Bushovi z roku 2005, který podepsalo více než 530 ekonomů. Jedním z nich byl i Milton Friedman, laureát Nobelovy ceny a světoznámý liberální ekonom, z jehož učení vychází moderní pravicové strany dodnes. V tomto dopise se vypočítává, že v případě kompletní legalizace konopí by dosáhly úspory pro státní rozpočet výše 10 – 15 miliard dolarů ročně. V současnosti je možno si již přes rok pro léčebné i rekreační účely koupit marihuanu legálně ve státech Colorado a Washington, od letoška v Oregonu a ve státě Aljaška, a od prvního června je konopí legalizováno i pro rekreační účely v srdci USA – hlavním městě Washingtonu. Ve spoustě dalších amerických států je konopí legální pro léčebné účely. Závazná referenda se v příštích měsících chystají v dalších šesti státech včetně Kalifornie a podle výzkumů veřejného mínění lze očekávat plnou legalizaci i tam. Konopí je plně legalizováno v Uruguayi a k témuž kroku se chystá i několik dalších jihoamerických států. Stav v Holandsku je obecně znám, už méně se ale ví, že především v jižní Evropě je na vzestupu koncept “social cannabis clubů” – tedy sdružení pěstitelů, kteří pěstují pro členy těchto klubů za tolerance policie. Legislativa byla ve většině amerických států zavedena nedávno, tudíž je brzy na vytváření definitivních závěrů.  Předběžně ovšem všechno vyznívá jednoznačně ve prospěch propagátorů legalizace. Kriminalita neroste, dokonce i mírně klesá, počet řidičů pod vlivem marihuany také ne, stejně tak neroste počet uživatelů. Naopak rostou příjmy do státní kasy. V Coloradu se v důsledku prodeje marihuany vybralo na daních za první polovinu roku 2014 v přepočtu o 400 miliónů Kč více než před rokem.

V České republice je nejčastěji užívanou drogou alkohol. Podle řady odborných studií je alkohol nejnebezpečnější drogou. V roce 2010 publikoval tým pod vedením profesora Nutta, bývalého hlavního poradce britské vlády pro drogovou problematiku, studii srovnávající nebezpečnost legálních i nelegálních drog podle míry nebezpečnosti pro uživatele a jejich okolí ve Velké Británii. Nejnebezpečnější je alkohol, který dokonce předstihl heroin a crack. Tyto nelegální drogy sice představují vyšší riziko pro uživatele, ale nejsou již paradoxně takovým nebezpečím pro okolí konzumenta a pro společnost. Studie ale současně zohledňuje i dostupnost daných drog. Pokud by tedy šel teoreticky koupit heroin v supermarketu stejně jako alkohol, byl by rozhodně na nejvyšší příčce, protože by jeho užívání bylo mnohem rozšířenější. Proto nelze brát daný žebříček absolutně, ale spíše na něm lze vysledovat obecné trendy. Z nich plyne, že marihuana je rozhodně mnohem méně nebezpečná než nejrozšířenější legální drogy. Minimálně v tom, že marihuanou se prakticky nejde předávkovat a ani dlouhodobé užívání nezpůsobuje selhání životně důležitých orgánů, zatímco jen v ČR zemře na nemoci způsobené dlouhodobou konzumací alkoholu přibližně 6000 lidí ročně. Do těchto statistik navíc nejsou započítány smrtelné dopravní nehody, násilná trestná činnost a úrazy způsobené pod vlivem alkoholu.

To ale neznamená, že užívání marihuany je bez rizika. Stejně jako je rozdíl mezi vypitím dvou sklenek vína k páteční večeři a pravidelným snídáním dvou velkých panáků rumu, je rozdíl mezi “zahulením si” jednou za čas a pravidelnou každodenní konzumací, která může mít fatální následky především na duševní zdraví.

Současná situace v ČR sice ve většině případů nekriminalizuje drobné pěstitele, ale velkou část produkce, a tím pádem i zisků, ovládá černý trh.

Prvním krokem by tedy měl být vznik koncesovaných podniků, kde se nebude smět podávat alkohol, ale personál bude moci prodávat marihuanu v omezeném množství na osobu od 21 let. Zkrátka něco na způsob holandských coffee shopů a prodejen v Coloradu a Washingtonu. Po pilotní fázi si zástupci státu, samospráv, policie a adiktologů mohou říci, zda došlo k nějakému nebezpečnému nárůstu kriminality či konzumace marihuany v populaci a zda pokračovat v udílení dalších koncesí, nebo postupně celý program utlumit.

Podniky, kde si na baru můžete koupit marihuanu, již samozřejmě existují, ovšem nyní se odehrávají veškeré transakce mimo daňovou a společenskou kontrolu.

Velmi pravděpodobně se nikdy nedocílí toho, aby se marihuana prodávala v supermarketu u pokladen společně s cigaretami, ovšem postupnou legalizací se bude snižovat podíl narkomafie na celkovém trhu a z pěstování marihuany se stane normální (byť regulovaný) byznys. Nebude proto důvod pro existenci nelegálních velkopěstíren provozovaných drogovými kartely a policii zbyde více sil na stíhání producentů a prodejců skutečně nebezpečných drog, jako je heroin a pervitin.

Největší problém s legalizací marihuany je především v našich hlavách. Alkohol zkrátka patří k našemu životu po staletí, zatímco marihuana se výrazně rozšířila až po Sametové revoluci, proto sebevíc studií dokazujících, že marihuana není tolik nebezpečná droga, některé lidi nepřesvědčí.

Věřím, že stejně jako v mnoha jiných zemích se podaří postupnou legalizací snižovat podíl narkomafie na celkovém trhu a z pěstování marihuany se stane normální (byť regulovaný) byznys. Nebude proto důvod pro existenci nelegálních velkopěstíren provozovaných drogovými kartely a policii zbyde více sil na stíhání producentů a prodejců skutečně nebezpečných drog, jako je heroin a pervitin.

Legalizace by měla být reakcí na vývoj společnosti, ve které už v současnosti pravidelně konzumují marihuanu stovky tisíc lidí v celé ČR, čili represe se očividně míjí účinkem. Marihuanu kouří lidé napříč věkovými i sociálními skupinami a stát by se neměl chovat jako rodič vůči dospělým a svéprávným lidem. Legalizace jiných drog není na pořadu dne a je pro tuto diskuzi irelevantní. Při legalizaci v USA nedošlo k nárůstu spotřeby marihuany, pouze ti lidé, kteří si ji předtím kupovali nelegálně, nyní chodí do obchodu.

Řešením je postupná legalizace, která může kopírovat zkušenosti z amerických států, kde k legalizaci již přistoupili. V případě potřeby budu osobně apelovat na naše poslance, aby postupnou legalizaci podpořili, případně si osvojili rozumný návrh zákona legalizaci umožňující.

Ivo Vašíček

Na základě podnětů našich starších obyvatel Dubňan jsme s kolegyní v roce 2019 předložili ke schválení požadavek na zřízení tzv. senior taxi. Naši starší spoluobčané mají již několik let možnost využít bezplatné autobusové místní dopravy. Avšak dostat se již jen k autobusové zastávce od místa bydliště je pro mnoho seniorek a seniorů v některých případech značně problematické. Službou jsme chtěli přispět k praktické pomoci starší generaci našich dubňanských spoluobčanů. 

Vzhledem k demografickému vývoji se tato služba jevila nezbytnou. Ne o každého seniora se totiž může starat rodina, a ne každý senior má příspěvek na péči. Cílili jsme tedy na skupinu seniorů a osob s průkazem ZTP/P, o něž se nemůže postarat rodina, jsou nemocní či unaveni přirozeným stárnutím. Cílem bylo udržet tyto spoluobčany co nejdéle v aktivním životě. Senior taxi by jim poskytlo svobodu pohybu bez nutnosti „obtěžovat“ rodinné příslušníky nebo čekat až se vrátí ze zaměstnání. Jak jsme zjistili z komunikace s touto cílovou skupinou, tak se mnohdy stydí říct o pomoc, berou to jako obtěžování, protože byli celý život zvyklí se o sebe starat sami.

Navrhovali jsme, aby cílovými místy na území Dubňan byla návštěva lékaře či zubaře, návštěva zdravotního či pečovatelského zařízení, pošta, radnice, lékárna, knihovna, hřbitov, kostel nebo autobusová zastávka v obci. Navrhovali jsme ceny pro 1 osobu: 20,- Kč/ 1 cesta (cesta tam a zpět = 40,-Kč). Zbytek nákladů by hradil provozovatel služby Město Dubňany jako formu sociální služby.

Velmi nás mrzel, že náš návrh koaliční zastupitelé odmítli (přesto, že to někteří měli zřízení senior taxi ve svých předvolebních programech). Smutné bylo bagatelizování problému mobility našich seniorů a neochota vést hlubší systémovou diskuzi na toto téma. V roce 2020 jsme se pokoušeli o schválení ještě jednou. Bohužel na základě stanoviska sociální a zdravotní komise, která si měla provést šetření mezi seniory s výsledkem, že o tuto službu není zájem. 

Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme na začátku roku 2022 objevili v zápisu z jednání rady, že došlo ke zřízení senior taxi. Náš návrh na zřízení "SENIOR TAXI" byl nakonec, byť částečně, akceptován a realizován. 

Rada města Dubňany nakonec schválila možnost, „kdy v nutných a odůvodněných případech na doporučení ordinací praktických lékařek bude zajištěn odvoz pacienta domů, případně na vyšetření do Hodonína nebo do Kyjova. Službu bude zajišťovat Městská policie Dubňany.“

Věřím, že naše sdružení získá v nadcházejících komunálních volbách dostatek podpory od voličů, abychom mohli, nejen službu senior taxi, v sociální oblasti realizovat. Systémový přístup a rozhodování na základě ověřených dat je základním prvkem důvěry občana nejen v komunální politiku.

Mgr. Michal Švagerka, MBA, LL.M. zastupitel Města Dubňany, člen Finančního výboru JMK a místopředseda Komise investiční a majetkové JMK

„Lidé by hlavně neměli propadat iluzi, že pěstování pěti kytek je legální a oni to tomu usměvavému a příjemnému policistovi tak nějak lidsky vysvětlí,“ říká předseda sdružení Legalizace.cz a expert na reformu legislativy spojené s konopím Robert Veverka

pokračovat na robertveverka.cz

V šestnáctém vydání Konopí v červnu tohoto roku vyšel obsáhlý rozhovor s Ivanem Bartošem, z nějž jsme původně zveřejnili pouze úryvek, který vyvolal velký ohlas. Nyní vám přinášíme rozhovor v kompletním znění.

pokračovat na magazin-konopi.cz

Z historie lidstva je patrné, že tržní mechanismy vedou nejefektivněji k prosperitě. Problém však je, že základní tržní mechanismy, kterými je hospodářská soutěž mohou tvrdě dopadat na některé skupiny obyvatel. V letošním roce jsme zažili raketový růst cen energií a masivní inflaci u většiny zboží. Dlouhodobě stabilizovaná životní situace většiny obyvatel České republiky je dnes v důsledku růstu cen narušena. Lidé musí po ročním zúčtování doplácet za energie často částky, které převyšují jejich běžný příjem. Vláda operativně řeší zastavení růstu cen a kompenzace, které by dopad růstu cen mohly zmírnit. Přesto lze předpokládat, že bude mít stále více lidí problémy s životními náklady a naroste počet lidí, kteří se propadají do dluhů a ztrácejí schopnost dluhy splácet. Za posledních dvacet let vyrostl na pozadí vymáhání dluhů tzv. exekuční byznys. Někteří exekutoři a advokáti se snaží na vymáhání dluhů vydělat maximum. Je to celkem logické, neboť cílem podnikání je zisk. Nicméně důsledky vymahačského podnikání se projevují například tím, že poplatky za vymáhání dluhů převyšují původně dlužené částky. Původním cílem exekucí však nebylo vytvoření trhu pro podnikání exekutorů, ale snaha stabilizovat vztahy mezi dlužníky a věřiteli, exekuce tedy mají být především prostředkem uspokojení práv věřitelů. Současný způsob výkonu exekucí v České republice však není z hlediska efektivity narovnání vztahu mezi dlužníkem a věřitelem příliš efektivní, a to zejména proto, že exekutorům současná legislativa umožňuje maximalizovat jejich zisk. Proto je nutné do legislativy exekucí zasáhnout a změnit pravidla tak, aby náklady na vymáhání dluhů neúměrně nezvyšovaly zátěž dlužníků. Exekuce tu nejsou kvůli exekutorům, ale je to především služba pro věřitele.

Ivo Vašíček

Nedaleko Uherského Ostrohu chce těžařská firma České štěrkopísky začít těžit a zpracovávat štěrkopísek. Pár let po zveřejnění záměru v roce 2006 lidé i zástupci obcí proti záměru těžby. V lokalitě je značné riziko, že těžba ovlivní podzemní vody a ohrozí zásobování několika obcí pitnou vodou. I přes nesouhlas dotčených obcí v roce 2015 ministerstvo životního prostředí vydalo souhlasní stanovisko a o těžbě měl rozhodovat příslušný báňský úřad. 

Přes protesty obcí a občanů byl rozhodnutím Báňského úřadu v Brně dne 9. 1. 2019 stanoven dobývací prostor pro těžbu štěrku v Uherském Ostrohu, č. j. SBS 17437/2016/OBÚ-01/22.

Souhlas s těžbou vydala Krajská hygienické stanice ve Zlíně i Ministerstvo životního prostředí, nevadí ani Zlínskému kraji. A to přesto, že znalecké posudky těžbu vyhodnocovaly jako velké riziko pro vodní zdroj. Naopak proti těžbě jsou obce, jihomoravští hygienici i zástupci Jihomoravského kraje. Dotčené obce a Jihomoravský kraj podali v roce 2020 proti plánované těžbě žaloby. Krajský soud v roce 2020 vynesl rozsudek proti rozhodnutí Českého báňského úřadu o stanovení dobývacího prostoru Uherský Ostroh pro těžbu štěrkopísku.

Odpor proti těžbě byl a je značný a vyjadřují jej prakticky všichni zainteresovaní. Když Český báňský úřad v roce 2020 potvrdil dobývací prostor pro těžbu štěrkopísku v katastru Uherského Ostrohu vydali jsme se mnozí společně na protestní pochod „ Za vodu“. Těžba ohrožuje i zájmy Vodovody a kanalizace (VaK) Hodonín, kteří z místních zdrojů zásobují pitnou vodou obce v JMK, proto protestní pochod také podpořili.

Kraj opakovaně upozorňoval na rizika. V červnu 2022 však Český báňský úřad zamítl odvolání obcí a znovu potvrdil dobývací prostor pro těžbu štěrkopísku.

ČBŮ vycházel z několika vzájemně rozporuplných znaleckých posudků. Jeden považoval těžbu štěrkopísku v blízkosti vodního zdroje za možnou a v tuzemském prostředí běžnou. Druhý v tom naopak viděl velká rizika spojená s kvalitou a vydatností zdroje. Proto si Český báňský úřad nechal zpracovat revizní posudek. A ten se k těžbě nestaví odmítavě.

Rozhodnutí Českého báňského úřadu je pravomocné. Potvrdil tím rozhodnutí obvodního báňského úřadu z roku 2020, který dobývací prostor stanovil, a veškerá odvolání zamítl. Nově do rozhodnutí obvodního báňského úřadu doplnil podmínku, že hornická činnost nesmí být prováděna na koridoru územní rezervy pro kanál Dunaj–Odra–Labe.

I když to neznamená, že úřad těžbu povolil, jeho názor je jasný. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat!

K vlastní těžbě však musí získat společnost České štěrkopísky povolení od Ministerstva životního prostředí, kam 7.3.2022 žádost o prodloužení platnosti kritizovaného stanoviska EIA k záměru „Těžba štěrkopísku v Uherském Ostrohu 2“ z roku 2015. Jihomoravský kraj se k žádosti odmítavě vyjádřil 8.7.2022, více dělat nemůže. Pořád doufám, že MŽP v čele s ministrem Annou Hubáčkovou vyhodnotí celkovou situaci a těžbu zamítne. Pamatuji si, že se s námi pochodu za vodu v roce 2020 také zúčastnila a na místě i vystoupila.

Pokud je tento postup v souladu se zákonem, je zřejmě nutné legislativu o těžbě nerostných surovin v ČR změnit. Zdroje pitné vody jsou v ohrožení v celé ČR, myslím si, že by bylo vhodné chránit pitnou vodu vlastním zákonem o ochraně pitné vody. Předchozí vláda v roce 2020 návrh ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů sice neodmítla, ale nechala „zapadnout“. Tehdejší návrh však neřešil optimálně ochranu pitné vody. Myslím, že je na čase návrh aktualizovat z pohledu vzácnosti pitné vody a znovu předložit parlamentu. Problém ohrožení zdrojů pitné vody se týká celé ČR, nejen Jihomoravského kraje. 

Ivo Vašíček

Vznik Pirátské strany má kořeny ve snahách o omezení síťové neutrality na Internetu. Debata spojená s problémy omezování občanské svobody, týkající se autorských práv, dala v roce 2006 podnět ke vzniku Švédské pirátské strany. Její úspěch ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009, v nichž získala jedno křeslo, odstartoval utváření Pirátských stran téměř po celé Evropě. Vznik České pirátské strany byl do značné míry iniciován reakcemi na kauzu, v níž byli zakladatelé webové stránky The Pirate Bay ve Švédsku odsouzeni za porušování autorských práv.

Česká Pirátská strana je, stejně jako německá i švédská Pirátská strana, členem Pirátské internacionály, jež si klade za cíl prosazovat ideje, které sdílejí jednotliví příslušníci členských stran. Je to například ochrana lidských práv, základních svobod v digitálním věku, reforma autorských práv a práv spotřebitelů, ochrana 13 soukromí informací, transparentnosti a volného přístupu k informacím.

Piráti považují Internet za základní právo občana. Lidem by toto základní právo nemělo být odepíráno, ani v podobě blokování „nevhodného“ obsahu. Stát by neměl sledovat ani přenášené informace, odpojovat nebo blokovat přístup ke stránkám ze seznamu zakázaných.

Pirátská strana prosazuje respekt pro anonymitu a lepší ochranu lidského soukromí. Odmítáme plošné sledování, bezdůvodné policejní prohlídky a odposlouchávání veškeré telekomunikace. Pro posílení ochrany soukromí prosazujeme právo anonymity a odmítáme, aby data získaná ze sledování byla poskytována dále. Klademe důraz na kybernetickou bezpečnost. 

Pro ochranu soukromí občanů je nutné posílit pojistky proti zneužití osobních dat a snížit riziko úniku dat. Státní moc, ale i komerční firmy se stále snaží zefektivňovat svoji práci pomocí sběru a analýzy dat. Snahy o narušení soukromí se promítají i do legislativy. Považuji za důležité občany chránit před snahou o zvýšení pravomocí orgánů moci. Nesouhlasím s návrhem evropské směrnice, která přikazuje sledovat a uchovávat údaje o všech telekomunikačních spojeních a pohybu všech telefonů. Nutná je i zákaz plošného sledování kamerovými systémy a zákaz bezdůvodného prověřování občanů nebo údajů o nich.

Aktuálně jsou prosazovány například návrhy Evropské komise, že má být nově prohledávána veškerá soukromá komunikace, zda neobsahuje fotografie zneužívaných dětí. Zprávy včetně fotek a videí mají být prohledávány automatickými filtry, a to i v komunikaci zabezpečené šifrováním. O nahlášení fotografie či zachyceného obsahu bude rozhodovat počítačový program. Takové šmírování by se týkalo všech soukromých zpráv, e-mailů, chatů i cloudových úložišť. Navrhovatelé si zřejmě neuvědomují rizika zneužití takto získávaných informací. Odmítám mocenský pohled: „všichni občané jsou potenciální zločinci a proto je nutné hlídat jejich komunikaci“. Zločinců je nepatrné procento a při páchání trestné činnosti se obejdou i bez Internetu.

Evropská komise také zvažuje prolomení šifrování komunikace mezi uživateli, tzv. end-to-end encryption. Počítače a telefony by tak podle textu musely mít zadní vrátka, kterými by platformy mohly kontrolovat obsah komunikace. Samotná existence zadních vrátek by však mohla znamenat výrazné ohrožení bezpečnosti, soukromí a svobod uživatelů. Zadní vrátka v šifrované komunikaci mezi uživateli by ohrozila nejen aktivisty nebo investigativní novináře, ale prakticky všechny občany. Aniž si to uvědomujeme, šifrování používáme denně k zabezpečení naší komunikace. Filtry mapující její obsah mezi uživateli zneužívá například komunistická Čína na platformě WeChat. Díky tomu se jí daří monitorovat politicky nepohodlné konverzace a trestat odpůrce režimu. Není proto možné prolomit šifrování a zároveň se tvářit, že je soukromí lidí zachováno.

Myslím si, že by bylo dobré vyjít z módu pasivní obrany a aktivně navrhnout zákon, který zaručí nedotknutelnost šifrované komunikace. To znamená, že nikdo nesmí být ze zákona nucen poskytovat obsah šifrované komunikace třetí straně. A stejně tak se nesmí zákonem šifrovaná komunikace jakkoliv uměle oslabovat. Argument, že je toto garantováno již ústavou evidentně neobstojí. V Austrálii totiž podobný zákon již prošel a tak by bylo dobré zaručit, že to nebude obcházeno. 

Ivo Vašíček

Už od vstupu k Pirátům je Tomášovou prioritou legislativa upravující nakládání s konopím a hledání vhodného způsobu nápravy současného nepříznivého stavu, kdy stát bez racionálního důvodu konopí staví mimo zákon a jeho uživatele kriminalizuje. Ve funkci poslance se věnuje přípravě návrhu zákona o regulované legalizaci samopěstování psychoaktivního konopí pro osobní potřebu a též dostupnosti léčebného konopí v českých lékárnách.

pokračovat na magazin-legalizace.cz

„Mám velký principiální problém s tím, že abychom chytili malé procento lidí, kteří páchají nelegální činnost, chceme plošně sledovat úplně celou populaci,“ říká o návrhu evropského nařízení pro boj s dětskou pornografií pirátský europoslanec Marcel Kolaja.

Návrh nařízení pro prevenci proti zneužívání dětí a boji proti němu představila komise v polovině května. Počítá v něm se zřízením speciálních úřadů, které by v některých případech mohly přikazovat automatické skenování soukromých zpráv uživatelů. Tato povinnost by přitom mohla v praxi znamenat zásadní oslabení či zrušení koncového (end-to-end) šifrování.

pokračovat na lupa.cz

Představte si banální situaci. Dovolená třeba v Chorvatsku, vaše děti si staví hrad z písku, a protože je to jejich první pobyt u moře, slíbili jste babičce, že jí všechny ty skvělé momenty a nadšení vašich ratolestí pošlete. Jak se poprvé koupou, jak utíkají před vlnou, jakou mají radost. Pár fotek. Přes aplikaci, protože máte data.

Ale pozor, můžete být vyhodnocení jako predátoři, možná pedofilové. Nejprve robotem, potom lidmi. A fotky vašich dětí se dostanou do evropské mašinérie, kde budou procházet rukama mnoha cizích lidí.

Návrh Evropské komise, který má mířit na větší ochranu dětí proti sexuálnímu zneužívání, pro provozovatele sociálních sítí či komunikačních aplikací má bohulibý záměr. Ale v praxi znamená povinnost monitorovat fotky, zprávy, videa a vůbec celou komunikaci online.

Veškerou naší komunikaci. Osobní, intimní. Je to jako byste museli posílat všechny dopisy rozlepené. Pokud bude existovat podezření na zneužívání dětí na konkrétních fotografiích, videích či v části konverzace, přezkoumá ho evropský byrokrat, aby se k policii nedostávaly fotografie, které monitoring zachytí omylem.

To omylem je výmluvné. Podle Švýcarské federální policie je chybovost automatických filtrů až 87 %. Pouze zbývajících 13 % procent nahlášeného obsahu je pro kriminalisty relevantní.

Ale hlavně: Problematické je samotné slídění a státní sledování, které z nás všech dělá sprosté podezřelé. Nechceme, aby nám cizí lidé poté, co to chybový robot nahlásí, nahlíželi do soukromí.

Kolik lidí se bude věnovat nesmyslnému monitoringu a na skutečné zločiny nebudou mít kapacitu?

Kolik z těch lidí se může dopustit zneužití takového slídění?

Kolik fotek bude ze sextingu mezi dvěma nezletilými, který policie také prověřuje jako trestný?

Opravdu nemáme jiné nástroje než prostě sledovat úplně všechno - například dobrovolné bezpečnostní pojistky v aplikacích a vzdělání k digitální gramotnosti mezi dětmi na prvním stupni?

Nepoužívají podobné systémy totalitní režimy? Samé otázky.

Jakub Michálek - poslanec